Aby filmaři zdůraznili kontrast mezi Roddyho životem plným osamělého luxusu a vzrušujícím chaosem, který objeví po osudovém spláchnutí, byli připraveni navrhnout dva radikálně odlišné světy.
V Roddyho luxusním domově je dokonalý pořádek a když jeho páníčci odjedou na dovolenou, Roddy se stará o bezproblémový chod domácnosti. "Roddy je domácí mazlíček docela bohaté rodiny z Kensingtonu. Bydlí v majestátní pozlacené kleci, nosí to nejlepší oblečení pro panenky a může lyžovat na kopcích zmrzliny. Hraje volejbal s hračkami a vozí je ve svém malinkém sporťáku. A je vlastně docela šťastný - nebo si to alespoň myslí, protože v životě nic jiného nepoznal."
Vzhledem k tomu, že se film odehrává v Londýně a pod ním, obnášela jedna z prvních fází výtvarného návrhu výlet do centra tohoto města. "Pořídili jsme spoustu fotek," říká jeden z hlavních výtvarníků Pierre-Olivier Vincent. "Zachytili jsme každý, byť sebemenší detail - okna, dveře, schody, značky - protože věci jako tyhle se město od města liší. Snažili jsme se nasát jeho atmosféru."
Přestože se člověku při pomyšlení na Londýn vybaví jako první déšť a ponurá atmosféra, Vincent podotýká, že byl naopak zaplavený světlými odstíny. "Londýn považujeme za velmi temné město, protože je tam skoro pořád zataženo, ale ve skutečnosti je vlastně docela barevné. Je tam spousta červené a spousta bílé. Většina oken má bílý rám. Dveře jsou obvykle světle modré, zelené nebo červené. Dokonce i cihly mají velmi výraznou barvu."
Prostředí Londýna ve filmu tvořily matné malby. "Pokaždé jsme začali fotografiemi skutečného místa," říká supervizor maleb Ronn Brown. "Jakmile jsme je měli, bylo to už jako koláž. Když kreslíme, tak vlastně dáváme všechny ty fotografie dohromady, nasvěcujeme je, měníme hodnoty světla a stínu a dolaďujeme tvar. Záměrem je dosáhnout co největší realističnosti, ale nevzdálit se od toho aardmanovského stylu. V případě Big Benu jsme například trochu zvýraznili tvar té budovy, aby měla ten aardmanovsky charakteristický sošný vzhled."
V Roddyho luxusním domově je dokonalý pořádek a když jeho páníčci odjedou na dovolenou, Roddy se stará o bezproblémový chod domácnosti. "Roddy je domácí mazlíček docela bohaté rodiny z Kensingtonu. Bydlí v majestátní pozlacené kleci, nosí to nejlepší oblečení pro panenky a může lyžovat na kopcích zmrzliny. Hraje volejbal s hračkami a vozí je ve svém malinkém sporťáku. A je vlastně docela šťastný - nebo si to alespoň myslí, protože v životě nic jiného nepoznal."
Vzhledem k tomu, že se film odehrává v Londýně a pod ním, obnášela jedna z prvních fází výtvarného návrhu výlet do centra tohoto města. "Pořídili jsme spoustu fotek," říká jeden z hlavních výtvarníků Pierre-Olivier Vincent. "Zachytili jsme každý, byť sebemenší detail - okna, dveře, schody, značky - protože věci jako tyhle se město od města liší. Snažili jsme se nasát jeho atmosféru."
Přestože se člověku při pomyšlení na Londýn vybaví jako první déšť a ponurá atmosféra, Vincent podotýká, že byl naopak zaplavený světlými odstíny. "Londýn považujeme za velmi temné město, protože je tam skoro pořád zataženo, ale ve skutečnosti je vlastně docela barevné. Je tam spousta červené a spousta bílé. Většina oken má bílý rám. Dveře jsou obvykle světle modré, zelené nebo červené. Dokonce i cihly mají velmi výraznou barvu."
Prostředí Londýna ve filmu tvořily matné malby. "Pokaždé jsme začali fotografiemi skutečného místa," říká supervizor maleb Ronn Brown. "Jakmile jsme je měli, bylo to už jako koláž. Když kreslíme, tak vlastně dáváme všechny ty fotografie dohromady, nasvěcujeme je, měníme hodnoty světla a stínu a dolaďujeme tvar. Záměrem je dosáhnout co největší realističnosti, ale nevzdálit se od toho aardmanovského stylu. V případě Big Benu jsme například trochu zvýraznili tvar té budovy, aby měla ten aardmanovsky charakteristický sošný vzhled."
Pod Kensingtonem je to trochu jiné. Je to rušné a divoké místo a pro zhýčkaného domácího mazlíčka, který je zvyklý na řád a pořádek, je zároveň hrůzné i vzrušující. Roddyho domov je čistý, pohodlný a bezpečný - ale také trochu chladný a nudný. Podzemní svět musel být naopak téměř magický.
"Roddyho svět musel být do jisté míry chladný a neosobní, protože jsme potřebovali, aby se mu nakonec zalíbil ten podzemní," vysvětluje další hlavní výtvarník Scott Wills. "Ze světa, který je sněhobílý a načančaný se najednou dostane do mnohem temnějšího a komplexnějšího prostředí. Ale musela to být hra na obě strany - tenhle nový svět mu musel připadat ohromný a vyvolávat v něm skličující pocity, ale zároveň nesměl být příliš děsivý nebo odpuzující, protože v něm postupem času nalezne zalíbení."
Tentokrát filmaři čerpali inspiraci při návštěvě místa, které lze jen těžko považovat za typickou turistickou atrakci: "Podnikli jsme exkurzi do londýnské kanalizace," říká Bowers. "Všichni jsme se nasoukali do ochranných kombinéz, nasadili jsme si masky a po 15metrovém žebříku jsme slezli do hlubin."
Exkurze odhalila, že prostředí není zdaleka tak inspirativní, jak si filmaři představovali. "Vůbec nic tam nebylo!" směje se Bowers. "Předpokládali jsme, že si tamodtud přineseme tuny inspirace, ale přestože byly ty katakomby skutečně obdivuhodně rozlehlé, byly zároveň docela prázdné. Zeptali jsme se jednoho člověka, který tam pracoval, kde jsou všechny krysy. A on nám řekl, že tohle je na krysy moc hluboko, že tam žádné nejsou. Což pro nás bylo docela překvapením."
Během průzkumu filmaři nicméně objevili krásnou viktoriánskou architekturu a vyzdívku, jejichž styl chtěl hlavní výtvarník David A.S. James rozhodně přenést do filmu. "Udělal jsem tam hromady fotek," vzpomíná. "Ačkoliv za mnou stál člověk, který nás varoval, ať to moc nepřeháníme s bleskem, protože by to mohlo způsobit explozi metanu. No, nebyl to typický den v životě výtvarníka digitální animace."
"Roddyho svět musel být do jisté míry chladný a neosobní, protože jsme potřebovali, aby se mu nakonec zalíbil ten podzemní," vysvětluje další hlavní výtvarník Scott Wills. "Ze světa, který je sněhobílý a načančaný se najednou dostane do mnohem temnějšího a komplexnějšího prostředí. Ale musela to být hra na obě strany - tenhle nový svět mu musel připadat ohromný a vyvolávat v něm skličující pocity, ale zároveň nesměl být příliš děsivý nebo odpuzující, protože v něm postupem času nalezne zalíbení."
Tentokrát filmaři čerpali inspiraci při návštěvě místa, které lze jen těžko považovat za typickou turistickou atrakci: "Podnikli jsme exkurzi do londýnské kanalizace," říká Bowers. "Všichni jsme se nasoukali do ochranných kombinéz, nasadili jsme si masky a po 15metrovém žebříku jsme slezli do hlubin."
Exkurze odhalila, že prostředí není zdaleka tak inspirativní, jak si filmaři představovali. "Vůbec nic tam nebylo!" směje se Bowers. "Předpokládali jsme, že si tamodtud přineseme tuny inspirace, ale přestože byly ty katakomby skutečně obdivuhodně rozlehlé, byly zároveň docela prázdné. Zeptali jsme se jednoho člověka, který tam pracoval, kde jsou všechny krysy. A on nám řekl, že tohle je na krysy moc hluboko, že tam žádné nejsou. Což pro nás bylo docela překvapením."
Během průzkumu filmaři nicméně objevili krásnou viktoriánskou architekturu a vyzdívku, jejichž styl chtěl hlavní výtvarník David A.S. James rozhodně přenést do filmu. "Udělal jsem tam hromady fotek," vzpomíná. "Ačkoliv za mnou stál člověk, který nás varoval, ať to moc nepřeháníme s bleskem, protože by to mohlo způsobit explozi metanu. No, nebyl to typický den v životě výtvarníka digitální animace."
Když se dostali do méně výbušného prostředí, začali animátoři pro podzemní svět navrhovat alternativní verzi Londýna. Přestože se jeho atmosféra a prostředí od "toho Londýna nahoře" hodně liší, je jím podzemní metropole zřetelně ovlivněna - výtvarníci zrekonstruovali jeho nejznámější místa z věcí, které někdo z "horního města" zahodil. Na alternativním náměstí Piccadilly Circus složí jako obdoba tamějšího obchodu s hudbou starý jukebox a vyhozený herní automat zastupuje… hernu. Podzemní Big Ben tvoří pračka, rám obrazu, nástěnné hodiny a šálky. Londýnské taxíky zastupuje předělaná bota a novinový stánek upravená motocyklová helma.
Vedoucí vizuálních efektů Wendy Rogers podotýká, že při vytváření strhujícího světa pod Londýnem grafikům pomáhala skutečná scéna, kterou postavili lidé v Aardmanu. "Byl to opravdu tvrdý oříšek a lidé z Aardmanu v tomhle případě přiložili ruku k dílu. Dali jednomu z jejich výtvarníků scény hromadu odpadků a řekli mu, ať z toho postaví podzemní svět. Je to opravdu legrace - při každém shlédnutí filmu v té scéně najdete něco nového."
Výtvarníci si vyhráli také s lodí The Jammy Dodger. "Loď je na plátně docela dlouho, takže to musela být opravdová pastva pro oči," říká James. "Místo nárazníků má tenisové míčky. Její zadní část tvoří pneumatika. Kabina je z kanystru na benzín, kormidlo z vodovodního kohoutku, záklopka z kusu autodráhy, tajná zařízení se pouští tlačítky z psacího stroje… a tak bych mohla pokračovat ještě dlouho." Rogers podotýká, že kdyby byl film tradičním aardmanovským filmem z plastelíny, dosahoval by Jammy Dodger a svět okolo něj téměř životní velikosti. "Kdyby byli Roddy a Rita čtvrtmetrové loutky, muselo by podzemní město při zachování proporcí napříč měřit okolo 40 metrů a Jammy Dodger by byl dlouhý metr a půl. A vzhledem k množství scén, ve kterých loď je, a všem jejím pohyblivým částem - pověšená hrací kostka, zrcadla - by s tím bylo až neúnosně mnoho práce.
Vedoucí vizuálních efektů Wendy Rogers podotýká, že při vytváření strhujícího světa pod Londýnem grafikům pomáhala skutečná scéna, kterou postavili lidé v Aardmanu. "Byl to opravdu tvrdý oříšek a lidé z Aardmanu v tomhle případě přiložili ruku k dílu. Dali jednomu z jejich výtvarníků scény hromadu odpadků a řekli mu, ať z toho postaví podzemní svět. Je to opravdu legrace - při každém shlédnutí filmu v té scéně najdete něco nového."
Výtvarníci si vyhráli také s lodí The Jammy Dodger. "Loď je na plátně docela dlouho, takže to musela být opravdová pastva pro oči," říká James. "Místo nárazníků má tenisové míčky. Její zadní část tvoří pneumatika. Kabina je z kanystru na benzín, kormidlo z vodovodního kohoutku, záklopka z kusu autodráhy, tajná zařízení se pouští tlačítky z psacího stroje… a tak bych mohla pokračovat ještě dlouho." Rogers podotýká, že kdyby byl film tradičním aardmanovským filmem z plastelíny, dosahoval by Jammy Dodger a svět okolo něj téměř životní velikosti. "Kdyby byli Roddy a Rita čtvrtmetrové loutky, muselo by podzemní město při zachování proporcí napříč měřit okolo 40 metrů a Jammy Dodger by byl dlouhý metr a půl. A vzhledem k množství scén, ve kterých loď je, a všem jejím pohyblivým částem - pověšená hrací kostka, zrcadla - by s tím bylo až neúnosně mnoho práce.
Film byl extrémně náročný z hlediska modelů. "Typický film z produkce DreamWorks Animation má mezi 1 500 a 1 700 různých modelů. Spláchnutej jich má přes 3 000. Jedná se o hodně komplexní záležitost - je tam spousta unikátních modelů, které jsme dali dohromady, abychom vytvořili sofistikovaný a elegantní svět na zemském povrchu. A pak jsou tam samozřejmě kanály, v nichž je všechno rozbité a opotřebované. Oddělit tyhle dva světy, ale zároveň je udělat stejně působivými, bylo jednou z nejtěžších věcí."



